České knihy, které musíte znát

65. narozeniny by na začátku roku 2026 oslavil asi nejvýraznější ostravský spisovatel posledních desetiletí, Jan Balabán. Jeho povídková sbírka Možná, že odcházíme byla v roce 2004 knihou roku v anketě Lidových novin, následně vyhrála Magnezii literu v kategorii próza a získala také nominaci na státní cenu za literaturu roku 2004. 2004. Knihou roku se stal o šest let později také román Zeptej se táty. To už bylo několik měsíců po předčasné smrti Jana Balabána, pozornost upoutala také Balabánova divadelní hra o Petru Bezručovi a také jeho eseje a texty o výtvarném umění. Nemůže být proto pochyb, že dílo Jana Balabána patří mezi české knihy, které musíte znát.

Narodil se na Slovensku, studoval farmacii, následně i režii a filmovou vědu. Po studiích krátce spolupracoval s divadlem i s Českým rozhlasem, ale potom se naplno věnoval medicínskému výzkumu a vývoji buněčných biotechnologií. V 56 letech vydal svůj první román – a z něj se stala senzace. Skvělé reakce přichází od běžných čtenářů i kritiků. A všechno korunovaly hned dvě ceny Magnesia Litera – nejen za debut roku, ale i celkové vítězství v kategorii kniha roku. Takový je příběh Miroslava Hlauča a jeho románu Letnice. A není pochyb, že Letnice patří mezi České knihy, které musíte znát.

Když v roce 2008 uplynulo půlstoletí od smrti básníka Vítězslava Nezvala, Česká tisková kancelář ho v titulku připomínala slovy: gejzír imaginace, akrobat poetismu i opěvovatel Stalina.

Jestli má v české historii nějaký spisovatel mimořádné postavení, tak je to Alois Jirásek. Byl celebritou za první republiky, na jeho dílo se odkazovali ideologové komunistického režimu a v čítankách a v povinné literatuře zůstává i po Listopadu 1989.

„Hrdina doslova rozkládá svou paměť, jako když si prohlížíme staré fotografie a hledáme drobné detaily, které mnohdy prozrazují víc než to, co je zjevné na první pohled. Vypráví o matce, otci a dědečkovi, o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací. (Rozebírá na jednotlivé součástky nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny)“.