Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 
„My už jsme na začátku velké tsunami. Řítíme se do problému, se kterým se tahle společnost ještě nikdy nepotýkala. A nikdo s tím nic nedělá,“ varuje spisovatel Leoš Kyša, známý také jako František Kotleta. Ve své nové knize Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie popisuje svět roku 2060, ve kterém vládnou senioři, mladí lidé ztrácejí politický vliv a společnost se nedokáže postarat o stále početnější starou generaci. Podle Kyši přitom nejde o vzdálenou fantazii, ale o budoucnost, které se už nevyhneme. Politici podle něj přicházejí s jednoduchými sliby na podporu porodnosti, přestože demografický vývoj už nedokážou zvrátit. „My jsme zažili zlaté časy, nejkrásnější časy v dějinách. A to už generace po nás úplně nezažijí,“ říká o sobě a svých vrstevnících. Sám má přitom dvě malé dcery a přiznává, že svět, ve kterém vyrůstají, bude mnohem složitější než ten, který poznal on. S nadsázkou proto plánuje nakoupit půdu, na ní pěstovat brambory a kukuřici a své děti naučit ovládat drony a zacházet se zbraněmi, aby si v budoucnu dokázaly obstarat obživu a ubránit vlastní majetek. Místo příprav na budoucnost se ale podle něj společnost utápí v kulturních válkách, které odvádějí pozornost od skutečných problémů. Kyša kritizuje ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle něj nedávají smysl a vycházejí spíš z ideologických představ než ze snahy kultuře pomoci. „Myslím, že je hrozně nešťastný. Vůbec netušil, co ho čeká,“ říká. Zároveň ale odmítá tvrzení, že současná vláda českou kulturu zničí a připouští, že rozbití současného systému dotací může paradoxně otevřít cestu k jeho lepšímu fungování. Vymezuje se také vůči Radce Denemarkové, které vyčítá povýšený přístup k populární literatuře a kritiku úspěšných autorů, jako jsou Patrik Hartl nebo Radka Třeštíková. „Vždycky mi přijde škoda, když se nějaký druh literatury povyšuje nad jiný,“ vysvětluje. Sám přitom odmítá stát na jedné straně politických a kulturních barikád. Podobně kritický je vůči politikům, kteří podle něj nevěnují dostatečnou pozornost ani dalším zásadním výzvám, například rozvoji umělé inteligence. Ta přitom podle Kyši mění svět mnohem rychleji, než si společnost připouští. Sám ji využívá jako pomocníka při kontrole a hodnocení rukopisů a tvrdí, že může být pro některé literární žánry větší hrozbou než pro jiné. Přesto zůstává přesvědčený, že lidská tvorba nezmizí a že si lidé budou i v budoucnu chtít kupovat knihy napsané skutečnými autory. Vedle temných scénářů budoucnosti Kyša mluví také o vlastním životě, psaní a rodině. S manželkou Kristýnou Sněgoňovou, která je rovněž spisovatelkou, vychovávají dvě malé děti a snaží se mezi péčí o ně najít čas na vlastní tvorbu. Přiznává, že většina každodenní zátěže leží na jeho ženě a že otcovství ve vyšším věku je mnohem náročnější než v mládí. „Moje žena zajišťuje 70 procent a já tak 30 procent,“ říká sebekriticky. Proč si myslí, že demografickou krizi už nedokážeme odvrátit? Proč odmítá vybrat si jednu stranu politického konfliktu? A jak se člověku, který očekává stále těžší budoucnost, vychovávají malé děti? Nejen o tom je celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 
„V Americe vládne zločinecký syndikát,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. Amerického prezidenta přirovnává k Viktoru Koženému na steroidech a v jeho rétorice vůči Ukrajině vidí znepokojivé paralely s předválečnou Evropou. „Když dnes posloucháš Putina a když posloucháš toho idiota v Bílým domě, tak oni říkají to samé,“ tvrdí a připomíná, jak Adolf Hitler označoval Československo a Edvarda Beneše za překážku míru. Trump podle něj nikdy nebyl skutečným spojencem Evropy a jeho vztahy s Ruskem představují zásadní nebezpečí. Obává se také, co bude americký prezident ochoten udělat, aby si udržel moc po blížících se volbách do Kongresu. Kritický je Michopulos i k české vládě. Andrej Babiš podle něj pochopil, že spojování s Trumpem mu politicky škodí, zároveň ale zatím výrazněji nezasahuje proti svým koaličním partnerům. SPD označuje za promoskevskou stranu, která rozkládá ministerstvo obrany, zatímco Motoristé podle něj místo skutečné politiky vedou kulturní války. „Ve chvíli, kdy ti politici neumí přicházet s nějakými projekty, které by těm lidem opravdu zlepšily životy, tak přijdou s kulturníma válkama,“ vysvětluje. Za větší problém než neúspěch v senátních volbách ale pro Babiše považuje výsledky komunálních voleb. Hnutí ANO podle něj začíná procházet podobným procesem, který v minulosti vedl k úpadku ODS a sociální demokracie. V regionech se podle Michopulose vytvořily mocenské skupiny, které si přivlastnily stranické struktury a Babiš přestává být dostatečně silný na to, aby voliči jejich chování přehlíželi. „Já neříkám, že to je konec Andreje Babiše,“ upozorňuje. Je ale přesvědčený, že premiér nedokáže pochopit, proč jeho hnutí ve volbách neuspělo a nedoceňuje, jak jeho věk a generační proměna voličů ovlivní budoucnost ANO. Možného lídra, který by dokázal spojit část opozice, vidí v Janu Grolichovi, je k němu ale skeptický. Oceňuje jeho volební kampaň, zároveň ale jeho povolební kroky označuje za fatální chybu, která podle něj poškodila důvěryhodnost projektu nových lidovců. Kritizuje zejména Grolichovy výroky o TOP 09 a přechod části jejích jihomoravských politiků ke KDU-ČSL. Podle Michopulose tím Grolich zpochybnil obraz nové, liberálnější strany, který se snažil během kampaně vytvářet. Proč Michopulos přirovnává Trumpovu politiku k událostem před druhou světovou válkou? Může Andrej Babiš ztratit kontrolu nad vlastním hnutím a čeká ANO stejný osud jako někdejší velké politické strany? A jak nebezpečná je podle něj současná vládní koalice? I o tom mluví Petros Michopulos.
ROZHOVOR BYL NATOČEN JEŠTĚ PŘEDTÍM, NEŽ VLÁDNÍ KOALICE PROSADILA VE SNĚMOVNĚ PRVNÍM ČTENÍM NÁVRH NA ZRUŠENÍ TELEVIZNÍCH A ROZHLASOVÝCH POPLATKŮ. TÉMATU SE BUDEME VĚNOVAT V NADCHÁZEJÍCÍM TÝDNU.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 
Profesionální fotbal může člověku přinést slávu, peníze i zážitky. Zároveň ale dokáže být neúprosný a o úspěchu nebo neúspěchu někdy rozhodují zdánlivé maličkosti. Své o tom ví bývalý fotbalista a dnes komentátor Zdeněk Folprecht, který už v šestnácti letech podepsal profesionální smlouvu se Spartou a patřil mezi největší talenty svého ročníku. Přestože si později zahrál českou ligu, evropské poháry a působil také v zahraničí, svou kariéru dodnes považuje za neúspěch. „Vzhledem k tomu, kam jsem mířil, tak je to neúspěch,“ říká. Přiznává, že těžce nesl, když se jeho bývalí spoluhráči prosazovali v reprezentaci a zahraničních soutěžích, zatímco on působil ve druhé lize. „Říkal jsem si: Proč oni, a ne já?“ vzpomíná. Otevřeně mluví také o zkušenostech s trenérem Martinem Pulpitem, jehož chování mu někdy připadalo jako šikana. Zásadní roli v jeho životě dnes hraje rodina. Má tři syny, pro které na zahradě postavil fotbalové hřiště a se kterými tráví velkou část volného času. „Já jsem se našel v té roli toho táty,“ přiznává. Věří, že kolektivní sport je jedním z nejlepších způsobů, jak děti připravit na život, naučit je zvládat porážky, respektovat pravidla a osvojit si zdravé návyky. „Myslím si, že pro děti není lepší prostředí dospívání,“ říká. Přestože by podle svých slov mohl vydělávat více peněz, nechce to dělat na úkor času s rodinou. „Teďka jsou na řadě oni,“ vysvětluje, proč nemá ambici věnovat se naplno trenérské kariéře. Zároveň přiznává, že teprve čas ukáže, jestli je jeho přístup k výchově správný. Už během profesionální kariéry přitom Folprecht přistupoval k penězům jinak než řada jeho spoluhráčů. Místo drahých aut a hodinek investoval do nemovitostí a dodnes jezdí autem značky Hyundai. „Materiální věci pro mě nemají velký význam,“ vysvětluje. Přiznává ale, že i on jednou podlehl tlaku fotbalového prostředí a pořídil si značkovou tašku za jedenáct tisíc korun jen proto, že ji měli ostatní. „To bylo moje nejhorší finanční rozhodnutí v životě,“ směje se. Dnes je přesvědčený, že mnohem důležitější než okázalý úspěch je finanční jistota a možnost rozhodovat o vlastním čase. V rozhovoru se vrací také k problémům českého fotbalu, nedostatku českých trenérů v elitních zahraničních soutěžích a násilí na stadionech. „Jsem přesvědčený o tom, že tu úplně nejtvrdší skupinku ten fotbal moc nezajímá,“ říká o části ultras, pro které se podle něj soupeření fanoušků stalo samostatnou soutěží. Jako jednu z možných cest k větší bezpečnosti vidí identifikaci návštěvníků stadionů. Jak těžké je vyrovnat se s nenaplněnými ambicemi? Proč podle Folprechta český fotbal nedokáže vychovávat více hráčů pro evropskou špičku? A co mu nakonec přineslo větší pocit naplnění než úspěchy na hřišti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 81 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 
„Evropa už prohrála. A vlastně ani nevěděla, že se bojuje,“ říká herní vývojář a cestovatel Lukáš Codr, známý také jako Čočík, který strávil třináct let života v Číně. Podle něj Asie Evropě utíká v technologickém rozvoji, inovacích i schopnosti přizpůsobovat se změnám. Zatímco Čína se podle něj každých pět let zásadně promění, Evropa přešlapuje na místě. „Mám teď spíš pocit, že zažívám znova rok 1985,“ popisuje svůj návrat do Česka. V zemi podle něj dochází potenciál předchozího rozvoje a nové příležitosti dusí regulace. „Tady se vlastně nic neděje,“ dodává o životě v Praze, který mu po letech v asijských velkoměstech připadá pomalý. Čínu přitom neidealizuje a uznává, že jde o autoritářský stát. Tvrdí ale, že pohled Evropanů na tamní každodenní život bývá zkreslený. „Na úrovni běžného každodenního života je v Číně ten život mnohem méně svázaný regulacemi,“ vysvětluje s tím, že v podnikání nebo osobním životě mají podle něj Číňané často překvapivě velkou volnost. Politická svoboda má ale jasné hranice. Čínu zároveň nepovažuje za nepřítele Evropy, nýbrž za konkurenta, kterého je potřeba pochopit, aby mu Evropa dokázala čelit. „Evropané pomalu ani nevědí, že nějaký konkurenční závod běží,“ varuje. Po návratu do Česka ho překvapilo také to, s jakými předsudky se setkává kvůli své čínské partnerce. Kritizuje zejména některé ženy, které se podle něj hlásí k feminismu, ale zároveň automaticky předpokládají, že si starší běloch musel svou asijskou partnerku koupit nebo že je s ním pouze kvůli penězům. „To byla asi jediná věc, která mě vyloženě nepříjemně šokovala na návratu do Čech,“ přiznává. Jeho partnerka přitom podle něj vyrůstala jako sirotek v jedné z nejchudších čínských provincií a dokázala vybudovat úspěšnou kariéru. Codr se věnuje také vývoji počítačových her a pracuje ve firmě, která se podílí na řadě světových titulů. „Jsme největší neznámá firma v herním průmyslu,“ říká. Umělou inteligenci přitom nevnímá primárně jako hrozbu pro herní vývojáře, ale jako nástroj, který může schopnosti kreativních lidí výrazně znásobit. Proč podle Lukáše Codra Evropa ztrácí souboj s Asií a co to může znamenat pro českou ekonomiku? Jak moc čínský stát skutečně kontroluje život běžných lidí? Je Čína pro Evropu nebezpečným nepřítelem nebo konkurentem, od kterého se může učit? Proč se Codr obával o svých zkušenostech veřejně mluvit? I o tom je rozhovor s herním vývojářem a cestovatelem Lukášem Codrem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠A ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 
Tenistka Barbora Strýcová toho dokázala opravdu hodně. Byla 16. v single a 1. v double žebříčku. "Víc už to nešlo," říká pak jakoby trochu zklamaně. Její vůle a motor jít dál jsou obdivuhodné. Všechno to začalo už v dětství, kdy klidně hodiny trénovala na zdi. Už tam se ukázalo, že je ochotná pro úspěch udělat všechno. Později to bylo tedy i negativní, když nenesla dobře porážky a neúspěch. Ale to možná ke sportovci, který prostě chce na úplný vrchol, patří. Mluvili jsme taky o těžkých chvílích, kdy ve dvaceti chtěla úplně skončit a mít dítě, o dopingové kauze a o tom, proč si připadala a někdy pořád připadá "tlustá," o tom, jak se mění přístup k mladým, že ona si nemohla dovolit "se sesypat," o potřebě vyhrávat, třeba i jako trenérka. To všechno s nezaměnitelným úsměvem.